Světlínek do sváteční tmy
Světlínek je zapotřebí zvlášť, když padá tma🌾.
Ať na vás tma neusedá příliš tíživě a světlínků máte plný palouk 🌾🌾🌾.
Krásný svátek,
kl🦁❤️

KAPITOLA JEDENÁCTÁ
………………………………
………………………………
Na stěnách třetího pokoje se rodila louka a byla jarní. Čerstvě zelená tráva byla zanícená, krátká a hutná, květiny měly kraťounké lodyhy a pootevřené korunky.
Madurerův zdravotní stav se den ode dne lepšil, chlapec brzy dokázal sledovat Sakumatovu práci, aniž by zůstával v posteli, a podával mu, jak měl ve zvyku, štětce, které potřeboval. Když přes den upadal do svého spánku, při probuzení nacházel ostrůvky s vyšší trávou a rozvinutějšími květy. Záhy se začali objevovat motýli a Madurer hledal ukázkové kusy vypodobněné v knihách, aby je donesl Sakumatovi, který je maloval na louce. Mezi květy byli motýli z celého světa, ale některý motýl a některé květy se nedali nalézt na žádném místě a v žádné knize.
„Mohu ti pomoct s malováním, Sakumate?” zeptal se jednoho dne chlapec. „Tyhle žluté květy se dají namalovat snadno… Smím si také jeden namalovat?”
Sakumat zůstal nehybně stát se zdviženou rukou a sklonil hlavu.
„Co se děje, Sakumate?” zeptal se Madurer a ustoupil o jeden krok zpět. „Nechceš, abych namaloval žlutý květ? Není to zas tak důležité. Nechci zničit louku.”
Malíř se pomalu otočil.
„Odpusť mi, že jsem na to nemyslil,” řekl, „namaluješ žlutý květ, i další květy, jestli chceš.”
„Ne, nechci zničit louku, ani za nic. Nebudu malovat nic, protože to neumím.”
„Madurere, louku nezničíš. Není těžké namalovat žlutý květ. Pomohu ti, nebude to těžké.”
„Ne. Bojím se, že to zkazím. Teď už malovat nechci.”
Sakumat odložil štětec a dlouze pozoroval louku, jako by se nic nestalo. Pak na chlapce vedle sebe promluvil.
„Uděláme to takto,” řekl. „Naučím tě malovat žlutý květ na pergamen. Tak budeš moct dělat chyby a nenadělá to žádnou škodu. Když tvé květy budou vypadat hezky, pomůžeš mi s těmi na louce.”
A tak Sakumat po troškách každý den učil Madurera malovat květiny a stébla trávy a jelikož květy a motýli nejsou moc rozdílní, dělali i motýly.
Bylo k tomu zapotřebí tří týdnů, aby byl Madurer se svými dovednostmi spokojený a začal přidávat květy a motýly na louku, ze které se stalo zralé pestrobarevné červnové pole. Žádné květina na ní nechyběla.
Madurerovo malování bylo den ode dne smělejší, mísilo se se Sakumatovým a narušovalo trochu uspořádání tvarů, zelenou texturu, jako kdyby tudy tu a tam prohopsal velký zajíc, nebo se skrčil, aby očmuchal nebezpečí na poli. A louka ty odlišnosti vstřebávala jako skutečný les z trávy a okvětních korunek, teplá a zářivá pod nebem beze smutku.
Madurer jednoho dne začal přidávat tenounké, zlatavé klásky, které se vyjímaly v trávě a upíraly, ne ovšem příliš, svou horní část do modře oblohy.
„Na naši louku přišlo obilí?” řekl Sakumat s úsměvem, když se jednou zastavil za chlapcovými zády, aby se podíval na jeho práci.
„Až sem je donesl vítr z velkého firatského údolí?”
„Není to obilí, odpověděl Madurer velmi, velmi vážně, „to nejsou obilné klasy."
„Není to obilí? Ale vypadá to jako obilí, jemné obilí…”
„Ano, je podobné obilí. Ale jsou to klasy světlínka.”
„Světlínka? Takovou rostlinu neznám,” řekl Sakumat a přiblížil zvědavě tvář k jednomu z namalovaných klasů, aby jej lépe prozkoumal.
„Nikdo ho nezná,” řekl Madurer, „je to druh svítící rostliny.”
„Svítící?”
„Ano. Září za jasných nocí. Je to druh rostliny světlušky, chápeš? My ji teď nevidíme zářit, protože je den. Ale v noci světlínek osvětluje louku.”
Sakumat neodpověděl, pokračoval ve svém pozorování.
Ten večer mluvil s burbanem a požádal ho, aby poslal jednoho muže do Malatyi ke kupci jménem Kayaty, který přebýval na náměstí mešity…
Po týdnu, uprostřed noci, Sakumat zatřásl sladce spícím chlapcem. Ve tmě pokoje, na podušce usazený poblíž chlapcova lůžka, seděl v tichosti burban.
„Probuď se, Madurere.”
„Co se děje? Co se děje, Sakumate?”
„Koukni.”
Zmatený chlapec se usadil na postel. Vše kolem bylo pohlcené do tmy, ale stovky jemných klásků zářily zlatavým světlem. Nakloněny sem i tam zářily nad tmavou loukou a vypadaly, že se pohupují ve větru.
„Světlínek!” zvolal chlapec, vyskočil na nohy v posteli celý rozrušený.
„Je jasná noc,” řekl Sakumat.
Madurer se podíval nahoru. Stovky zářivých teček se blyštěly v nebeské tmě. Na zádech, nohama zabořený v lůžku, se Madurer přetáčel a díval. Otvíral a zavíral rychle ruce na prsou, jakoby lapal vzduch a zhluboka dýchal.
„Ó! A můj otec to ví?” zeptal se, aniž by sklopil zrak.
„Ano, Madurere. Jsem tu,” pravil burban tiše. I on nenápadný na podušce zhluboka dýchal. Jeho dech, širší a pomalejší než Madurerův, působil jako vlna větru, která ohýbala světlínkem.
Madurerův zdravotní stav se den ode dne lepšil, chlapec brzy dokázal sledovat Sakumatovu práci, aniž by zůstával v posteli, a podával mu, jak měl ve zvyku, štětce, které potřeboval. Když přes den upadal do svého spánku, při probuzení nacházel ostrůvky s vyšší trávou a rozvinutějšími květy. Záhy se začali objevovat motýli a Madurer hledal ukázkové kusy vypodobněné v knihách, aby je donesl Sakumatovi, který je maloval na louce. Mezi květy byli motýli z celého světa, ale některý motýl a některé květy se nedali nalézt na žádném místě a v žádné knize.
„Mohu ti pomoct s malováním, Sakumate?” zeptal se jednoho dne chlapec. „Tyhle žluté květy se dají namalovat snadno… Smím si také jeden namalovat?”
Sakumat zůstal nehybně stát se zdviženou rukou a sklonil hlavu.
„Co se děje, Sakumate?” zeptal se Madurer a ustoupil o jeden krok zpět. „Nechceš, abych namaloval žlutý květ? Není to zas tak důležité. Nechci zničit louku.”
Malíř se pomalu otočil.
„Odpusť mi, že jsem na to nemyslil,” řekl, „namaluješ žlutý květ, i další květy, jestli chceš.”
„Ne, nechci zničit louku, ani za nic. Nebudu malovat nic, protože to neumím.”
„Madurere, louku nezničíš. Není těžké namalovat žlutý květ. Pomohu ti, nebude to těžké.”
„Ne. Bojím se, že to zkazím. Teď už malovat nechci.”
Sakumat odložil štětec a dlouze pozoroval louku, jako by se nic nestalo. Pak na chlapce vedle sebe promluvil.
„Uděláme to takto,” řekl. „Naučím tě malovat žlutý květ na pergamen. Tak budeš moct dělat chyby a nenadělá to žádnou škodu. Když tvé květy budou vypadat hezky, pomůžeš mi s těmi na louce.”
A tak Sakumat po troškách každý den učil Madurera malovat květiny a stébla trávy a jelikož květy a motýli nejsou moc rozdílní, dělali i motýly.
Bylo k tomu zapotřebí tří týdnů, aby byl Madurer se svými dovednostmi spokojený a začal přidávat květy a motýly na louku, ze které se stalo zralé pestrobarevné červnové pole. Žádné květina na ní nechyběla.
Madurerovo malování bylo den ode dne smělejší, mísilo se se Sakumatovým a narušovalo trochu uspořádání tvarů, zelenou texturu, jako kdyby tudy tu a tam prohopsal velký zajíc, nebo se skrčil, aby očmuchal nebezpečí na poli. A louka ty odlišnosti vstřebávala jako skutečný les z trávy a okvětních korunek, teplá a zářivá pod nebem beze smutku.
Madurer jednoho dne začal přidávat tenounké, zlatavé klásky, které se vyjímaly v trávě a upíraly, ne ovšem příliš, svou horní část do modře oblohy.
„Na naši louku přišlo obilí?” řekl Sakumat s úsměvem, když se jednou zastavil za chlapcovými zády, aby se podíval na jeho práci.
„Až sem je donesl vítr z velkého firatského údolí?”
„Není to obilí, odpověděl Madurer velmi, velmi vážně, „to nejsou obilné klasy."
„Není to obilí? Ale vypadá to jako obilí, jemné obilí…”
„Ano, je podobné obilí. Ale jsou to klasy světlínka.”
„Světlínka? Takovou rostlinu neznám,” řekl Sakumat a přiblížil zvědavě tvář k jednomu z namalovaných klasů, aby jej lépe prozkoumal.
„Nikdo ho nezná,” řekl Madurer, „je to druh svítící rostliny.”
„Svítící?”
„Ano. Září za jasných nocí. Je to druh rostliny světlušky, chápeš? My ji teď nevidíme zářit, protože je den. Ale v noci světlínek osvětluje louku.”
Sakumat neodpověděl, pokračoval ve svém pozorování.
Ten večer mluvil s burbanem a požádal ho, aby poslal jednoho muže do Malatyi ke kupci jménem Kayaty, který přebýval na náměstí mešity…
Po týdnu, uprostřed noci, Sakumat zatřásl sladce spícím chlapcem. Ve tmě pokoje, na podušce usazený poblíž chlapcova lůžka, seděl v tichosti burban.
„Probuď se, Madurere.”
„Co se děje? Co se děje, Sakumate?”
„Koukni.”
Zmatený chlapec se usadil na postel. Vše kolem bylo pohlcené do tmy, ale stovky jemných klásků zářily zlatavým světlem. Nakloněny sem i tam zářily nad tmavou loukou a vypadaly, že se pohupují ve větru.
„Světlínek!” zvolal chlapec, vyskočil na nohy v posteli celý rozrušený.
„Je jasná noc,” řekl Sakumat.
Madurer se podíval nahoru. Stovky zářivých teček se blyštěly v nebeské tmě. Na zádech, nohama zabořený v lůžku, se Madurer přetáčel a díval. Otvíral a zavíral rychle ruce na prsou, jakoby lapal vzduch a zhluboka dýchal.
„Ó! A můj otec to ví?” zeptal se, aniž by sklopil zrak.
„Ano, Madurere. Jsem tu,” pravil burban tiše. I on nenápadný na podušce zhluboka dýchal. Jeho dech, širší a pomalejší než Madurerův, působil jako vlna větru, která ohýbala světlínkem.
(🌾z připravovaného překladu románu Světlínek Roberta Piuminiho, s ilustrací Cecca Marinielliho, který vyjde v předjaří příštího roku🌾)